Ruský honič
RUSKÝ HONIČ
Vypadá to tak, že ruští carové a bojaři jezdili v dřívějších dobách lovit spíš se sokoly než se psy. Ve stepích a rovinatých krajinách je to celkem pochopitelné. Za tatarské poroby převzali od vetřelců chov chrtů a vyšlechtili překrásného barzoje. Brakýře či honiče však měli dávno předtím. Jeden je vyobrazen při pronásledování jelena na freskách v kyjevské katedrále sv. Sofie. Obraz pochází z 11. století. Pak stopa těchto psů mizí a vynořuje se až před dvěma sty lety. Tenkrát se ještě nemohlo mluvit o plemenech, ale v různých psincích se chovala zvířata celkem jednotných typů. A z těch se ustálil moderní ruský honič. Jde o poměrně statné psy. Ve východoevropských podmínkách byli určeni spíš ke štvaní vlků než k nějakému sportování. Po revoluci se musel chov od základů obnovovat a v současné době je plemeno definitivně zachráněno. Dnes se ruských honičů nepoužívá ve smečce; pomáhají myslivcům lovit stejným způsobem jako ostatní brakýři. Křížením místních psů s anglickými foxhoundy vznikl strakatý ruský honič, křížením s beagly a nízkonohými švýcarskými honiči honič estonský. Obě plemena však zatím svůj vývoj nedokončila.